Zjevení – kapitola 2

Dle Chrise Reeda používá Pán tzv. sendvičovou kritiku, tedy nejprve řekne něco pozitivního, pak se zaměří na potřebnou nápravou a skončí vizí naděje pro ty, kteří poselství vyslechnou a zareagují.

Trochu to připomíná situaci, kdy některé lidi nelze kritizovat (protože by se zhroutili nebo urazili), resp. je třeba to dělat velmi opatrně – zaobalit kritiku mezi několik pochval (před a po).

Jde ale o podobnost náhodnou: Ježíš s kritikou problém nemá a falešnými ohledy netrpí.

1 „Andělu sboru v Efesu napiš: ‚Toto praví ten, který pevně drží těch sedm hvězd ve své pravici, který se prochází uprostřed těch sedmi zlatých svícnů: 

• Struktura dopisů církvím se opakuje – bod jedna: představení autora dopisu.
• Budeme se postupně dozvídat celou řadu Ježíšových charakteristik, z nichž některé jsou nové či nečekané.
• Zde Ježíš sám sebe charakterizuje jako toho, jenž pevně drží těch sedm hvězd ve své pravici, který se prochází uprostřed těch sedmi zlatých svícnů. Jde nepochybně o obraz toho, že Ježíš má všech sedm sborů (a také všechny ostatní) pevně v ruce.
  • Církev je symbolicky zobrazena svícny, jak již víme z první kapitoly. Svícny jistě proto, že církev dává světu světlo evangelia.
  • Andělé jednotlivých církví jsou symbolizováni hvězdami. Každá církev či místní sbor tedy mají svého osobního andělského duchovního strážce. A také tito andělé jsou Ježíšem pevně kontrolování a chráněni. (Snad by mohlo jít i o místního vedoucího církve, tedy např. biskupa či „pastora“).
  • Pravá ruka je tou dominantní, tedy šikovnější a silnější. Chci-li něco mít pevně stisknuté a pod kontrolou, uchopím to do pravice.
  • Prochází se mezi nimi, takže přesně ví, co se v nich děje.
  • Má je pevně ruce, takže je má naprosto pod kontrolou. Rozhoduje o nich, patří Mu, chrání je. Být v Ježíšově ruce je v každém případě velmi dobrá věc.
• Je uklidňující, že každý křesťanský sbor (tedy i ten náš) má svého anděla a je pevně ukryt a držen v Kristově pravici.¹
• Potřebovali speciálně Efezští, aby se jim Ježíš takto představil? Uvidíme, nicméně Ježíšovo představování se v dopisem církvím má obecnou platnost pro všechny církve všech míst a časů.
• Co doposud víme o efezském sboru (tedy ze Skutků a z epištol)?
  • Pavel navštívil Efez během své druhé misijní cesty a krátce tam kázal v synagoze. Židé ho žádali, aby zůstal déle, ale on odmítl s tím, že se vrátí „bude-li Bůh chtít“. Apollos, kazatel z Alexandrie, působil v Efezu. Byl poučen Priscilou a Akvilou. Během třetí misijní cesty strávil Pavel v Efezu asi tři roky. Kázal nejprve v synagoze, poté v Tyrannově škole. Město zažilo duchovní probuzení i odpor – zejména od výrobců sošek bohyně Artemidy. Na zpáteční cestě do Jeruzaléma si Pavel pozval efezské starší k rozloučení do Milétu (varoval je před falešnými učiteli). Pavel adresoval Efezským celý teologicky hutný dopis. Timoteus byl Pavlem pověřen, aby vedl efezský sbor a bojoval proti falešným učitelům, Pavel mu k tomu dával v dopisech pokyny.
  • Efez bylo velké město a sídlo silného kultu kolem Artemidina chrámu. Bylo „prolezlé hříchem“.

2 Znám tvé skutky, tvou námahu i tvou vytrvalost; vím, že nemůžeš snést zlé lidi a vyzkoušel jsi ty, kteří se nazývají apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. 

• Ježíš na úvod říká, že o efezském sboru ví všechno, je o situaci přesně informován (znám tvé skutky).
• Co Ježíš na svém sboru v Efezu oceňuje? Za co jej chválí? Je toho poměrně dosti a jde o významné věci (je jich šest):
  • Za prvé námahu: Efezští křesťané se snažili, pro Krista „dřeli“. Nebyli to lhostejní flákači ani lenoši. Služba Kristu v církvi je náročná, ať už je člověk angažován uvnitř v církvi nebo navenek. Dobré skutky se neudělá automaticky; „samo“ se udělá zlo, dobro vyžaduje úsilí.
  • Za druhé vytrvalost: Ve své námaze pro Krista byli vytrvalí – namáhali se již dlouho a nedali se odradit únavou, protivenstvími ani neúspěchy. Křesťanství je maratónský běh, nikoliv sprint.
  • Za třetí nesnášenlivost² vůči zlým lidem: Efezští křesťané netolerovali ve svých řadách zlo. Nebyli tolerantní³ tam, kde to nebylo na místě. Někteří lidé jsou zlí nebo se zle chovají a je třeba to umět rozpoznat, pojmenovat a nastavit tomu hráz.
  • Za čtvrté vyzkoušel jsi ty, kteří se nazývají apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři: V efezské církvi se tedy objevili lidé (buď povstali zevnitř nebo přišli zvenčí⁴), kteří o sobě tvrdili, že mají apoštolskou autoritu. Co se snažili autoritativně přinášet? Čemu bylo třeba v efezské církvi postavit hráz?
    • V 1. Tim 1 Pavel nabádá Timotea, aby zabránil některým lidem „šířit bludy a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny“, což naznačuje vliv židovských mýtů a spekulací nad rodokmeny.
    • Mohli prosazovat spásu ze skutků Zákona.
    • V 1. Tim 6 Pavel varuje před „protichůdnými výklady toho, co se neprávem nazývá poznáním (gnósis)“
    • V 1 Tim 4 Pavel mluví o lidech, kteří „odpadnou od víry a budou se řídit bludnými duchy a démonickými naukami“, např. zakazovat sňatky a některé pokrmy.
    • Mohlo jít o Nikolaity zmíněné níže.

3 Máš vytrvalost a snášel jsi těžkosti pro mé jméno, a nezemdlel jsi.

• Za páté je podruhé zmíněna vytrvalost. O vytrvalosti a trpělivosti viz stejnojmenný příspěvek na tomto webu v sekci Biblické studie.
• Za šesté snášení těžkosti pro Krista bez toho, aby zemdleli. Jejich křesťanství Efezským přinášelo problémy. Jaké, není uvedeno – mohlo jít o „měkké problémy“ (jako u nás v sedmdesátých a osmdesátých letech, tedy pohrdání či potíže v práci) nebo o „tvrdé“ pronásledování s možností věznění, mučení či smrti. Ať to bylo cokoliv, efezští křesťané od víry neodpadli ani se problémy nedali odradit od víry ani od své práce.

4 Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku. 

• Po šesti pochvalách (a jedna další ještě bude následovat), následuje výtka.
• Ježíš říká: Ale to mám proti tobě – jsou věci, které mi na vás vadí; jsou oblasti, které v efezském sboru neděláte správně. Jaké?
• O opuštění první lásky: Co tím Ježíš myslí? Zjevně Bohu nestačí „pouze“ vytrvale dělat správné věci, je třeba přitom mít v pořádku motivy a vztah se „Zadavatelem“.
• Pavel už dříve Efezským (6,24) napsal: „Milost všem, kdo nepomíjivou láskou milují Pána Ježíše Krista.“
• Vztah s Kristem se nesmí stát mechanickým, formálním ani chladným.
• To se dá opět dobře pochopit na příkladu manželství: Slyšel jsem řadu stížností manželů či manželek, že jejich partner sice v manželství dělá vše, co se od něho očekává, ale co je to platné, když vše dělá pouze formálně a chladně.
  • „Co z toho“, že manželka „vypere, uklidí a uvaří“, když se od ní manžel setkává pouze s chladným nezájmem?
  • Co z toho, že manžel „přinese výplatu a rozveze děti do kroužků“, když vnitřně o svou ženu nestojí?
  • O takový manželský vztah nikdo nestojí, takovou péči nikdo neocení.
  • Dokonce i tělesné milování může být pouze formální.⁵
• Při promýšlení této Ježíšovy výtky zvláště v kontextu analogie s manželskou láskou vyvstává jedno úskalí: Lidé první lásku zaměňují se stavem zamilovanosti.
  • Zamilovanost je zcela specifický stav na počátku vztahu, který trvá zhruba půl roku. Je doprovázen silnými emocemi a hormonálními změnami (člověk se „koupe v endorfinech a v dopaminu“). Tento stav ale zákonitě časem přechází a je naprosto nezbytné, aby se manželé postupně naučili navzájem milovat i poté, co zamilovanost odezní.
  • Tato následná láska je tou pravou „první“ láskou a bývá ještě lepší, než sám stav zamilovanosti. Je v něm trvalost a tiché štěstí z toho, že nyní již můžeme být opravdu navždy spolu. Často ji člověk prožívá na počátku manželství.
  • Lidé, kteří se domnívají, že pouze zamilovanost je tou pravou láskou, jsou nezralí a dětinští⁶ – střídají vztahy a nikdy nedospějí. Běžně se pak stává že staří lidé jsou mentálně ve vztazích na úrovni „puberťáků“.
• Opravdová „první“ křesťanská láska je tedy něco jiného, než „hormonální bouře“ první zamilovanosti do Krista po obrácení. Tu nelze udržet a ani to není nutné (možná ani žádoucí)⁷. První láska je štěstí z toho, že mohu mít vztah s Kristem.
• Tato první láska může být trvalá, (na rozdíl od zamilovanosti) ji lze udržet po celý život. I manželé, kteří jsou spolu padesát let, mohou stále žít v první lásce tohoto druhu.
• Co tedy efezským chybělo? Nadšení ze vztahu s Kristem, radost z toho, že s Ním mohou být a „žít s Ním“, trávit s Ním čas a sloužit Mu. Službu sice dělali věrně a obětavě, ale stala se jim rutinou či povinností. Byli jako manželka nebo manžel, kteří se sice vracejí večer domů, ale již se na svého partnera netěší; sice dělají, co je třeba, ale jejich vztah vyvanul.
• Jak dlouho existoval efezský sbor? Jan psal své Zjevení kolem roku 90-95. Pavel navštívil Efez kolem roku 52 a podruhé mezi 54 a 57 – efezský sbor tedy mohl existovat něco přes třicet pět let. Ježíš vyžadoval, aby i po této době, (kdy např. nutně docházelo ke generační obměně) byla přítomna první láska.
• Každý člověk a každý sbor se v této chvíli samozřejmě má zeptat: A jak jsem na tom já? Baví mě můj vztah s Kristem? Mám Ho stále rád? Jsem rád, že s Ním mohu být?

5 Rozpomeň se, odkud jsi spadl, učiň pokání a začni jednat jako dřív! Ne-li, přijdu k tobě brzy a pohnu tvým svícnem z jeho místa; jestliže neučiníš pokání. 

• Povzbuzující je, že pokud je naše auto-diagnóza špatná (můj vztah s Kristem už není, co býval), existuje řešení.
• Ježíš mluví o pádu: Ztratit svou počáteční lásku ke Kristu je bída, ztráta, ubohost, je to propad. Člověk se ocitá tam, kde být neměl.
• Jde o politováníhodný stav – podobně jak je politováníhodné formální manželství bez lásky.
  • Když manželé, kteří se i po desetiletích vztahu mají stále rádi, vidí jiný manželský pár, který spolu zůstává pouze ze zvyku nebo z povinnosti, je jim jich především líto. Jaký pád od doby, kdy spolu v manželství začínali.
• Řešením je pokání. Pokání je nástroj, který nám Bůh dal k použití do situací, kdy zjistíme, že děláme něco špatně. (Moje definice).
• Nejde o nástroj k občasnému, ale ke každodennímu průběžnému použití. Vždy, když zjistím, že jsem odbočil s Cesty, činím pokání a svůj směr tak zkoriguji.
  • Čím dále jsem zašel, čím více jsem odbočil, tím obtížnější pokání je (je trapné mi přiznat, že jsem zašel tak daleko).
  • Čím častěji tento nástroj používám, čím dříve korigují svá odbočení, (čím jemnější je moje svědomí a sluch pro slyšení korekcí Svatého Ducha), tím přímější je moje cesta za Kristem.
  • Všichni z cesty scházejí – rozdíly jsou v tom, jak brzy na to přijdou a svůj směr korigují.
  • Někdo je schopen bloudit celé roky, jiný svůj směr koriguje denně.

• Co Ježíš od Efezských očekával? Že jakmile si přečtou tato Ježíšova slova (nebo jakmile jim nějakým jiným způsobem dojde, jak na tom jsou⁸), zděsí se, uznají to, omluví se Bohu a udělají změnu. To znamená pokání. Tím se vyhnou důsledkům (trestu).
• Jde o věc životně důležitou, protože Bůh hříchy trestá velmi tvrdě.
• Jde o věc obecně platnou i pro nás, pro každého smrtelníka – jakmile nám něco dojde, malého nebo velkého, je třeba činit pokání. Tím se můžeme vyhnout katastrofálním důsledkům
• Jak se dělá změna návratu k první lásce? Když to Ježíš vyžaduje, musí to být možné. Především je třeba se rozpomenout – rozpomenout, jaké to bylo na počátku. To samo o sobě může pomoci, protože na počátku byl vztah s Kristem dobrý a krásný. Člověk pod vlivem takových vzpomínek může zatoužit takovou dobu zažívat znovu. A od toho je již jen krok k tomu, aby člověk svůj vztah ke Kristu obnovil.
• Důležitý je pokyn začni jednat jako dřív: Vztah s Bohem není pouze o emocích. Emoce jsou jedna věc, jednání druhá. Emoce si nelze vynutit ani se pro ně rozhodnout, jednání ano.
  • Emoce jsou vagónek zapojený až ZA lokomotivou vůle a činů. Emoce následují vůli a skutky. Když začneme správně jednat, emoce dříve nebo později budou následovat⁹.

• Výzva k pokání a návratu k první lásce je pod hrozbou, pod sankcí: Ne-li, přijdu k tobě brzy a pohnu tvým svícnem z jeho místa; jestliže neučiníš pokání. 
  • Pokud by Efezští odmítli se sebou něco dělat, Ježíš byl připraven pohnout jejich svícnem – to pravděpodobně znamená zrušení sboru. Církev v Efezu by zanikla.
  • Může jí i o otřesy ve sboru, ale výraz „z jeho místa“ spíše ukazuje na odstranění: Sbor v Efezu a byl a už není. (Kdyby šlo o „pouhé otřesy“, Ježíš by možná řekl spíše něco ve smyslu: Zatřesu tvým svícnem).
  • Nicméně je fakt, že sbor v Efezu časem zanikl.

6 To však máš k dobru, že nenávidíš skutky Nikolaitů, které i já nenávidím. 

• Ježíš pokračuje – nikoliv ve smyslu: Není to s tebou tak hrozné, takže nad těmi problémy můžeme mávnout rukou. Hřích zůstává hříchem a nelze jej „vyvážit“ dobrem (jak se často mylně domníváme). S hříchem je nutno jednak (pokáním), jinak na nás dopadnou jeho důsledky – a je přitom jedno, jak dobře si vedeme v jiných oblastech.
• „Ve škole jsem opisoval, tak jako kompenzaci vysbírám papírky v parku¹⁰“ nefunguje. ¨Vysbírané papírky jsou sice fajn, ale hřích opisování na mě zůstává, dokud z něho nečiním pokání. Křesťané mají jistotu spasení nikoliv proti, že dělali dobré věci, ale protože z těch špatných dělali pokání.
• Co jsou skutky Nikolaitů, které Ježíš svorně s Efezany nenávidí?
  • S jistotou to známo není. Nikde jinde se o této skupině v Bibli nehovoří. (V Pergamu Ježíš naopak kritizuje, že někteří toto učení drží).
  • Mohlo by jít o skupinu učící morální nevázanost či lehkovážnost, např. účastí na pohanských hostinách spojených s jezením masa obětovaného modlám a sexuální nevázaností. Efez i Pergamo byly údajně centry pohanských modlářských kultů – Nikolaité se mohli snažit o míšení pohanství s křesťanstvím.
    • K tomu ale příliš nesedí, že dále v církvi v Pergamu je Balaámova snaha svést křesťany ke smilstvu a jezení obětovaného masa jmenována vedle učení Nikolaitů zvlášť. Učení Nikolaitů se tedy zřejmě pod tyto balaámovské praktiky neschová.
  • „Mikulášovci“ by mohli být následovníci diakona Mikuláše (jednoho ze sedmi) ze Sk 6,5 (názor Ireneje z Lyonu a Hippolyta Římského z 2. a 3. století), Irenej tvrdil, že Mikuláš „vedl život bezuzdné smyslnosti“ a že jeho následovníci učili křesťany, aby byli shovívaví k hříšným žádostem. Tato interpretace však údajně není příliš spolehlivá, protože jiní církevní otcové tvrdili, že Mikuláš vedl asketický život.
  • Mohlo jít o gnostiky, kteří učili, že tělo je nedůležité a že jedinou cestou ke spáse je duchovní osvícení. Tento pohled může vést k výlučnosti a zároveň k morální laxnosti (tělo nemůže duchu zásadně uškodit).
  • Nikolaité údajně mohli být těmi, „kdo ovládají lid“ (z řeckého nikáō – „přemáhat“ a laos – „lid“). Mohlo jít o skupinu snažící se ovládat ostatní.
    • V dnešní době bych s chutí (ale bez podkladů – taková hnutí pravděpodobně tehdy neexistovala) jako Nikolaity označil příznivce hnutí víry či hnutí prosperity, která jsou mi z duše protivná. Případně ještě zastánce některých hloupých konspiračních teorií. Jde ale pouze o touhu mé duše – Ježíš není povinen sdílet a „autorizovat“ mé antipatie.

7 Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům: Tomu, kdo vítězí, dám jíst ze stromu života, který je v Božím ráji.‘ 

• Kdo má uši, slyš je zvláštní obrat. Ježíš je používal i evangeliích: při chvále Jana Křtitele, podobenství o rozsévači a o pleveli mezi pšenicí.
• Obrat ukazuje, že ne každý, kdo Ježíšova slyší, jim také rozumí. Zjevně jsou lidé, kteří uši k slyšení nemají (přestože nejsou fyzicky hluší).
• Může jít o výzvu, abychom se slovům porozumět snažili, i když to nemusí být snadné.
• Buď tedy jde o:
  • vyjádření skutečnosti, že ne všechny duchovní pravdy jsou pochopitelné všem. Že ne vše, co čteme v Bibli nám pronikne i do srdce a do mysli. Že některé pravdy jsou Bohem zapečetěné a některým lidem nepřístupné.
    • Ježíš potom říká něco ve smyslu: Moje následující slova jsou určena těm z vás posluchačů (nebo čtenářů), kterým Bůh odpečetil uši. Ostatní to můžete ignorovat.
  • výzvu k tomu snažit se řečenému porozumět přesto, že slova jsou na první pohled nesrozumitelná a obtížná k pochopení. Tedy něco ve smyslu: Nedejte se odradit obtížností řečeného, ale snažte se o pochopení.
• Zajímavé je, že Jan či Ježíš hovoří k posluchačům, nikoliv čtenářům. Buď tedy jde o knihu určenou k hlasitému předčítání nebo jde o zjednodušující vyjádření.
• Co se tedy máme snažit pochopit? Tomu, kdo vítězí, dám jíst ze stromu života, který je v Božím ráji.
• Na tom se mi nic těžkého k pochopení být nezdá: Že v ráji roste strom života víme – jeho existence byla důvodem (jedním z důvodů), proč jsme byli z ráje vyhnáni. Dále ve Zj uvidíme, že strom života se nachází (nebo bude nacházet) v Nebeském Jeruzalémě.
  • Otázkou může být, jestli se stále někde nachází pozemský ráj (jen je nám nepřístupný, střežen ozbrojenými cheruby) a jestli v něm strom stále je, nebo jestli byl/bude strom života přemístěn do Nového Jeruzaléma. Jestli tedy o strom jeden nebo dva.
  • Pozemský ráj mohl být např. zničen/odstraněn za potopy.
• Jisté je, že Ježíš slibuje, že po vzkříšení bude Jeho učedníkům strom života k dispozici. Pravidelná konzumace jeho listí bude zabraňovat stárnutí (telomery se nebudou zkracovat 😊).
  • Možná tedy dobrá kondice a nestárnutí vzkříšených těl nebudou automatické, ale závislé na přístupu a pravidelném „užívání“ listů ze stromu života.
• Podmínkou přístupu ke stromu je vítězství – dočkají se ho tedy pouze ti křesťané, kteří svou cestu za Kristem nevzdají a kteří během svých životů úspěšně projdou všemi duchovními bitvami.

• Jen na okraj: Skutečnost, že čtení a poslouchání (a zachovávání) knihy Zjevení jsou pod zaslíbením (1,3 „Blahoslavený, kdo čte, i ti, kdo slyší slova tohoto proroctví a zachovávají, co je v něm napsáno; neboť čas je blízko.“) je třeba brát vážně. Nemusíme všemu rozumět, ale to by nám nemělo bránit v tom, abychom se knize Zjevení věnovali. Počítejme i s nadpřirozeným Božím působením při jejím čtení.
• Paradoxně se na knihu Zj poměrně v církvích káže poměrně málo (snad kromě dopisů církvím). Možná proto, že je obtížná k porozumění a výkladu.

8 Andělu sboru ve Smyrně napiš: ‚Toto praví ten první a poslední, který byl mrtev a ožil: 

• Smyrna byla významné a bohaté starověké město v Malé Asii (dnes Izmir v Turecku), šlo o obchodní centrum. Byla známá svou věrností Římu a silným císařským kultem. Ve městě byla i početná židovská komunita, která často pronásledovala křesťany.
• Dnešní Izmir je třetím největším tureckým městem, s průmyslem, velkým přístavem a turistickým ruchem. Ve volbách tam vítězí protikandidáti prezidenta Erdogana. Je tam i dnes několik nevelkých církví.
• Ježíš se zde charakterizuje jako ten první a poslední, který byl mrtev a ožil.
  • Ježíš byl u počátku dějin a bude i u jejich konce. Mezi Jeho alfa a omega, mezi „a“ a „zet“ se vměstnala celá historie světa.
  • Ježíšov vzkříšení je událostí číslo jedna světových dějin. Člověk, který byl mrtev a ožil, zjevně má na sobě veškerou Boží přízeň a právo se autoritativně vyjadřovat ke všemu.

9 Znám tvé soužení a chudobu, ale jsi bohatý. Znám i urážení od těch, kteří sami o sobě říkají, že jsou Židé, ale nejsou, nýbrž jsou synagogou Satanovou. 

• Sbor ve Smyrně na tom z běžného pohledu nebyl dobře: Křesťané byli souženi a byli chudí.
• Šlo o „sboreček“, o utlačovanou menšinu, o nenápadnou a skupinu nevýznamných chudých lidí, odmítaných jejich okolím.
  • Takové postavení si snadno dovedeme představit, protože do určité míry ji zažíváme i v dnešní době. Církve v našich městech sice existují, ale nikoho nezajímají. V lepším případě jsou trpěny či ignorovány. Scházejí v nich „podivíni“ bez reálného vlivu, významných nebo bohatých lidí je tam pomálu.
• Ježíš říká, že sbor je chudý a pronásledovaný, ale v Jeho očích že je bohatý. V jakém smyslu? Bohatý v Božích očích. Bohatý na nebeské poklady. Věrnost a trpělivost v pronásledování a chudobě přináší poklady v nebi.
• Navíc křesťané ve Smyrně byli odmítáni židy – jejich odpor se realizoval zřejmě „pouze“ ve slovním napadání, což ale nikomu „nepřidá“.
• Ježíše ale takový přístup židů velmi zlobí a nazývá jejich církevní obec satanovou synagogou – místo, aby lidé v synagoze sloužili Bohu, slouží Jeho protivníkovi.
• Jak k takové výměně pána, k takovému obratu o sto osmdesát stupňů v synagoze vůbec mohlo dojít? Stačilo „málo“: Tím, že židé odmítli Krista jako Mesiáše a křesťany jako pravoplatný Hospodinův lid, postavili se automaticky na stranu ďábla.
• Ježíš to tak staví a tako to univerzálně platí. Kdo není s námi, je proti nám, kdo neshromažďuje, rozptyluje. Kristus se nebojí věci „hrotit; křesťanství je opravdu „binárním“, černobílým „náboženstvím“ – buď jsi Kristův nebo satanův. Kdo není Kristův, patří Zlému. Kdo bojuje proti křesťanům, bojuje proti Bohu.
• Takoví lidé Ježíš dokonce odmítá nazývat židy – odmítnutím Krista ztratili i svou identitu potomků Abrahamových, příslušníků k starozákonnímu Božímu národu.

10 Neboj se toho, co máš trpět. Hle, Ďábel se chystá některé z vás dávat do vězení, abyste byli vyzkoušeni, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt, a dám ti věnec života. 

• Ježíš neslibuje nadpřirozenou pomoc – žádný zásah ve prospěch věřících ani proti nepřátelům zjevně neplánuje.
• K uvěznění některých členů sboru ve Smyrně dojde (je to ďáblova iniciativa, ale Bůh to dopustí).
• Než to nastane, Ježíš k tomu má několik zásadních pokynů:
  • Je jasné, že půjde o utrpení – Ježíš netvrdí, že to bude snadné.
  • Povzbuzuje křesťany, aby se toho nebáli. Jak je možné se nebát vězení? Jedině na základě toho, že člověk spoléhá na to, že Bůh jej těžkými věcmi provede, že bude s ním a bude jej posilovat.
  • Bůh nedává svého Ducha do zásoby, „do křesla“, ale spolehlivě zajišťuje Jeho přítomnost „ad hoc“, tedy dle potřeby.
    • Richard Wurmbrandt napsal knihu Neboj se kříže, kde z vlastní zkušenosti popisuje, jak Bůh dokáže člověka provést i extrémním utrpením.
    • Nikdo z křesťanů nemůže garantovat, že v utrpení obstojí (zkusil to apoštol Petr¹¹ a nedopadlo to dobře). Můžeme se ale spoléhat na Boží podporu.
• Ježíš jasně říká, že jedním z cílů tohoto utrpení je, aby smyrnští křesťané byli vyzkoušeni. Tedy, aby měli možnost prokázat, že ve vězení ani v nebezpečí smrti neztratí víru a nepřestanou se chovat jako křesťané.
  • Osvědčenost nelze prokázat jinak, než tím, že člověk v něčem obstojí. Neexistuje osvědčenost teoretická.
• Ježíš říká, že jejich soužení bude trvat deset dní: Při Božím zacházení s časovými údaji nelze vyloučit, že jde o deset let, což je na pobyt ve vězení nebo na velké nebezpečí doba „k nepřečkání“ dlouhá.
• Že by šlo opravdu o deset dní je méně pravděpodobné.
  • Pro srovnání: Rudolf Bubik byl vězněn dva měsíce (viz jeho knížka Šedesát dnů pro Krista), Josef Korbel šest let (kniha V nepřátelském táboře), Richard Wurmbrandt čtrnáct let.
  • I krátké vězení dá člověku fyzicky i psychicky zabrat.
• Na druhé straně je možno se na to dívat i tak, že žádné utrpení netrvá věčně.
• Spíše je pravděpodobné, že Ježíš Smyrňany připravuje na to, že pronásledování bude dlouhé.
• Buď věrný až na smrt, a dám ti věnec života: Ježíš toho nechce málo – chce vše. Být věrný až na smrt znamená nevzdát se Krista i za cenu ztráty života. Dát do banku úplně vše. Teprve taková víra dojde svého cíle – člověk získá věnec života.
• Věnec rovná se v dnešních pojmech medaili, poháru či diplomu vítěze. Jde o obraz dlouhého a náročného sportovního závodu, kde pouze ten, kdo doběhne až do cíle, získá odměnu.
  • Kdo se vzdá před cílem, přes všechno, co předtím obětoval, nezíská nic.
  • Ten, kdo chce získat prestižní odznak Rangers¹², musí absolvovat celý extrémně náročný výcvik. Kdo zazvoní na zvonec kdykoliv v průběhu výcviku, končí a odznak nezíská.

• Ježíšův požadavek být věrný až na smrt nastoluje otázku, co s stane, když člověk tváří tvář smrti ve strachu selže. Z Petrova případu víme, že to nemusí být fatální.
• Jak se k tomuto problému stavěli v rané církvi?
  • V období pronásledování (zejména za císařů Decia a Diokleciána) se křesťané dostávali do situací, kdy byli nuceni buď veřejně obětovat pohanským bohům a zapřít Krista, nebo čelit mučení a smrti. Někteří věřící vydrželi a stali se mučedníky, jiní však podlehli tlaku a formálně odpadli – buď tím, že skutečně obětovali (tzv. sacrificati), nebo si opatřili falešné potvrzení, že tak učinili (libellatici).
  • Po skončení pronásledování vznikla otázka, co s těmi, kteří odpadli, ale chtěli se vrátit do církve. Objevily se údajně tři hlavní postoje:
    • Striktní postoj (novaciáni):Tvrdili, že lidé, kteří jednou zapřeli Krista, už nemohou být zdo církve novu přijati. Hlavním zastáncem tohoto přístupu byl Novacián¹³
    • Mírnější postoj (Cyprián, Kornélius, Augustin): Hlásali, že ti, kteří odpadli, mohou být přijati zpět, ale pouze po opravdovém pokání. Biskup Cyprián z Kartága například rozlišoval mezi těmi, kteří odpadli ze strachu, a těmi, kteří to učinili ze zištnosti. Byly stanoveny přísné kající procesy (někdy i na několik let), ale návrat do společenství byl možný.
    • výrazně shovívavý přístup (laxisté): Někteří tvrdili, že by měla být udělena okamžitá milost a odpadlíci by se měli mít možnost se vrátit bez dlouhého pokání.
  • Paradoxní je, že křesťané kteří sami prošli pronásledováním, ale přežili bez toho, aby zapřeli Krista, často vykazovali větší pochopení pro ty, kteří selhali, než ti, kdo pronásledování čelit nemuseli. Je to logické (kdo sám prošel extrémním utrpením, lépe chápe slabost druhých), ale také dojemné. Největším příkladem tohoto přístupu je sám Kristus. Pronásledováním prošel údajně i již zmíněný biskup Cyprián z Kartága († 258), který sám nezapřel, ale byl příznivcem shovívavého přístupu.
  • Pavel v listu Galatským 6,1 říká: „Bratři, upadne-li někdo do nějakého přestoupení, vy, kteří jste duchovní, napravte ho v duchu mírnosti.“

• Zdá se, že to je do sboru ve Smyrně všechno. Žádné výčitky, žádná sendvičová kritika. Malému pronásledovanému sborečku ve Smyrně Ježíš nic nevytýká. Dělají všechno dobře, jen je třeba, aby vytrvali v soužení.
• To může být povzbudivé i pro malé sbory v obtížných lokalitách. Určitým způsobem pro všechny sbory v ČR – všechny jsou malé, nevýznamné a chudé. Pokud i za této situace zachovají věrnost, mají u Ježíše „dobře našlápnuto“.
• Na druhé straně je třeba se držet v pokoře při zemi – v naší zemi není žádné pronásledování (psáno 2025), kdežto tisíce sborů na této planetě žije v zemích, kde je perzekuce křesťanů na denním pořádku. Jejich zkušenosti jsou s našimi nesrovnatelné.

11 Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům: Kdo vítězí, tomu druhá smrt neublíží.‘

• Druhou smrtí Kristus zřejmě myslí zavržení při Božím soudu, definitivní zatracení. První smrt je smrt fyzická, která je pro každou lidskou bytost nevyhnutelná. Druhá smrt je otázkou Božího rozhodnutí při soudu – a vztahem s Kristem se jí lze vyhnout.
• Druhá smrt je horší, protože je nezvratná.
• Tento pojem se v Písmu vyskytuje čtyřikrát a to pouze v knize Zjevení. O druhé smrti je řečeno, že nemá moc nad těmi, kdo budou účastni prvního vzkříšení a že jde o ohnivé jezero.
• D. Drápal cituje rčení, že¹⁴ každý člověk se buď dvakrát narodí nebo dvakrát zemře. Nad těmi, kdo se znovuzrodili a vytrvali, nemá druhá smrt moc.

12 Andělu sboru v Pergamu napiš: ‚Toto praví ten, který má ostrý dvousečný meč: 13 Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn Satanův; avšak pevně držíš mé jméno a nezapřel jsi mou víru ani ve dnech, v nichž můj věrný svědek Antipas byl zabit u vás, kde bydlí Satan. 

• [bývalé hl. město attalského království; pobřežní město s různými pohanskými kulty, především kultem císaře, kvůli kterému byli někteří křesťané popraveni; dnešní Bergama];
• Pergamon (dnes Bergama v Turecku) byl hlavním městem římské provincie Asie. Byl významným centrem kultury, náboženství a politiky. Proslul knihovnou s údajně 200 000 svitky (mohla soupeřit s Alexandrií). Byl centrem uctívání pohanských bohů (Dia, Athény, Dionýsa a Asklepia, boha léčení). 
• Církev v Pergamu tedy opět byla „velkoměstským sborem“.  Nešlo tedy o žádný klidný venkovský sboreček, ale o sbor čelící všem výzvám a svodům velkoměstského života.

• Jak se Ježíš Pergamským představuje? Jako ten, který má ostrý dvousečný meč: Prvoplánově tedy jako vládce, který má výkonnou moc a je schopen kohokoliv „rozpárat“.
• O pár veršů dále uvidíme, že Ježíšovi tento meč vychází z úst a vyhrožuje jeho použitím.
• Jak víme z Žd 4,12¹⁵ dvousečným mečem je Boží slovo. Ježíš je schopen ostrou aplikací Písma „zlikvidovat“ každou opozici (toho jsme byli svědky např. při pokušení na poušti).

• Ježíš opět důvěrně zná situaci pergamské církve: Vím, kde bydlíš. Ví přesně, jaká je ve městě situace a jak je na tom Jeho sbor. Jak tedy?
• Moc dobře ne – v Pergamu byl trůn Satanův. kde bydli Satan. Zřejmě tedy bylo město opravdu centrem pohanského uctívání a tedy i centrem duchovních temných mocností.
  • Údajně mohlo jít o Chrám Dia (monumentální oltář zasvěcený Diovi byl dominantou města), o císařský kult nebo o chrám Asklepia, boha léčení. Město mohlo být centrem léčitelství, mohli se tam sjíždět nemocní ze široka daleka k hledání uzdravení a ke vzývání démonů.
  • Život v takovémto duchovně temném místě musel být pro místní církev obtížný – byli jistě pod tlakem faktickým i duchovním.
  • V Efezu ani Smyrně na tom zřejmě nebyli o mnoho lépe (v Efezu měli Artemidin chrám, ve Smyrně satanovu synagogu), nicméně zde Ježíš duchovní temnou mocnost nad městem zmiňuje explicitně.

13 Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn Satanův; avšak pevně držíš mé jméno a nezapřel jsi mou víru ani ve dnech, v nichž můj věrný svědek Antipas byl zabit u vás, kde bydlí Satan. 

• [podle tradice byl za vlády Domitiana pomalu upečen k smrti v mosazné nádobě] 
• Ježíš sbor chválí, že pevně drží Jeho jméno a nezapřel Jeho víru ani ve dnech, v nichž Ježíšův věrný svědek Antipas byl zabit. Pronásledování tedy v Pergamu již probíhalo, a to velmi tvrdé. Antipas byl první obětí. (Podle tradice byl Antipas v Pergamu biskupem a byl za svou víru umučen, možná upálen v bronzovém býku). Sbor to ale neodradilo, nerozložilo ani nezničilo.
• Držet Ježíšovo jméno znamená zůstat křesťany bez kompromisů – nepřestat věřit v Kristovo vzkříšení, mesiášství a nepřestat Mu sloužit.
• Co znamená zapřít víru víme nejlépe z příkladu Petrova – říci: „Já ke Kristu nepatřím, já s nimi nemám nic společného.
• Čím větší je tlak a rizika následování, tím více je věrná víra hodná ocenění. Antipa Ježíš označuje jako věrného svědka. Jde o nanejvýš čestný titul.

14 Ale mám několik věcí proti tobě. Že tam máš lidi, kteří drží učení Balaámovo, který učil Baláka položit nástrahu před syny Izraele, aby jedli maso obětované modlám a smilnili; 

•  n.: pohoršení;
• I v takto statečném a věrném sboru ale byly věci, které Ježíš shledal jako špatné. Bylo jich „několik„, resp. dvě. Obě se týkaly tolerance vůči lidem s bludným učením.
• Ježíš to formuluje Máš tam lidi: Myslí se ve sboru. Tedy ve sboru byli tolerováni lidé, kteří tam být neměli.
• Směr, jakým je výčitka zaměřena, může být překvapivý. Dbát na to, aby do sboru nepronikala falešná učení, je důležitější, než si běžně myslíme.
• Jací lidé ve sboru by být neměli?
• Kteří drží učení Balaámovo, který učil Baláka položit nástrahu před syny Izraele, aby jedli maso obětované modlám a smilnili.
  • Příběh Balaáma známe (Nu 22–24): Pohanského věštce Baláma si najal moábský král Balák, aby proklel Izraelity. Bůh proklínání Balaámovi nedovolil, místo toho věštec Izraeli třikrát požehnal. Nakonec alespoň Balákovi poradil, že může Izraelce svést za použití smilstva, což se ukázalo jako úspěšná taktika.
  • Je tedy celkem jasné, že v pergamském sboru se vyskytli (povstali z místních nebo přišli zvenčí) lidé, kteří se snažili členy církve stáhnout k morálně nepřijatelnému chování, pravděpodobně k nějaké formě sexuální nevázanosti.
  • Když se sbor nepodařilo poškodit přímo, ďábel to zkusil rafinovaněji.
  • Sex je poměrně univerzálním způsobem, jak lidi zkorumpovat. Nemuselo jít přímo o nějaké „chrámové smilnění“, jak se provádělo v Moábu (to by zřejmě neprošlo) – možná stačilo zlehčit vážnost sexuálních hříchů a zrelativizovat důležitost sexuální čistoty. (Na sexuální čistotě zase tolik nezáleží)
  • Druhou oblastí, kterou se svůdci ve sboru snažili „protlačit“, bylo jezení masa obětovaného modlám. Pravděpodobně ne ve smyslu pátrání po původu konzumovaného masa (jak víme od Pavla¹⁶, to takovým problémem není) ale ve smyslu účasti na modlářských hostinách. (Zúčastnit se něčeho takového podle nich bylo pro křesťana přijatelné).
• Ježíšovo napomenutí nám nastavuje zrcadlo: Neděláme v našich sborech něco, co je pro Ježíše nepřijatelné? Nezlehčujeme nějaký hřích? Nenavádíme ostatní k lehkovážnosti v usilování o svatost?
• Jde o vážné a hrozivé varování, např. kritéria pro křesťanský život byla dříve mnohem přísnější než dnes: Bylo nepředstavitelné chodit do kina, tancovat, poslouchat světskou hudbu, pít alkohol. Dnes je ve většině církví toto vše přijatelné – jak to vidí Ježíš? Šlo pouze o dobou či kulturou podmíněnou úzkoprsost dřívějších křesťanů nebo jsme se my posunuli špatným směrem? Nejsme balaámovými proroky, když tyto věci ve sboru tolerujeme? Odpověď neznám, zřejmě není paušální (je třeba hledat odpověď pro každou oblast zvlášť), ale rozhodně je třeba být extrémně obezřetný.
• Ježíšova slova o svádění k hříchu „těchto maličkých“ (Mt 18,67) jsou extrémně hrozivá. Zvláště pokud stojíme ve sborech v autoritě, musíme si dávat velký pozor, abychom šli sami příkladem a abychom nezlehčovali úsilí o svatost. Jak víme, než svádět druhé, je vodní hlubina s kamenem na krku lepší variantou.

15 tak i ty máš některé, ⁽kteří stejně drží učení Nikolaitů⁾.

• var.: kteří drží učení Nikolaitů, což nenávidím;
• Znovu se (jako u Efezských, viz výše) setkáváme s učením Nikolaitů, ať už znamenalo cokoliv.
• Z toho, že je uvedeno zvlášť, vidíme, že šlo o něco jiného, než o Balaámovy svody.
• Zde, na rozdíl od Efezských Niklaitům jejich učení „procházelo“ (bylo tolerováno).

16 Učiň tedy pokání! Ne-li, ⁽brzy k tobě přijdu⁾ a budu s nimi válčit mečem svých úst. 

• Řešení je nabízeno: Jako vždy v případech, kdy něco děláme špatně, jde o pokání.
• Pokání je snadné i těžké současně.
• Co měli pergamští křesťané udělat? Mělo jim dojít, jak špatná je tolerance zhoubných učení ve sboru, měli se za to Bohu „omluvit“ a následně „udělat pořádek“.
• Bludaře měli napomenout a pak případně vyloučit.
• Pokud by tato opatření neudělali, Ježíš hrozí tím, že zasáhne „sám. „vlastnoručně“. Jak?
  • Přijde: Nějakým způsobem se do věci vloží sám.
  • Budu s nimi válčit mečem svých úst – co to znamená? Osobně bludaře přeargumentuje? Jak by to bylo možné? Vnitřně je usvědčí z hříchu? To příliš nesedí.
  • Meč je zbraň, ale vychází z úst, jde tedy o slova. O ostrá slova. Kdo je vůči bludařům přinese?
  • Ježíš hovoří o případu, kdy autority sboru si nebudou schopny nebo ochotny udělat samy pořádek. Kdo tedy nastoupí s ostrou argumentací místo nich?
  • Nebo Ježíš již nebude argumentovat, ale přímo zasáhne tresty? Např. zasáhne bludaře nemocí? To také na „ústní meč“ příliš nesedí.
  • Mohlo by jít o to, že bludaře nechá propadnout nějakým extrémním, nesmyslným či sektářským „konspiracím“, kterými se ze sboru sami vyřadí? Takové situace jsem ve sboru opakovaně zažil, kdy lidé, kteří zpočátku pouze drželi nějaká problematická učení, se do nich propadali stále hlouběji, až nakonec po nějaké době sami odešli¹⁷.

17 Kdo má ⁽uši, slyš⁾, co Duch praví sborům: Tomu, kdo vítězí, dám skrytou manu a dám mu bílý kamének a na tom kaménku napsané nové jméno, které nezná nikdo, než ten, kdo je dostává.‘ 

• Ježíš vítězům slibuje dvě věci: bílý kamének a skrytou manu.
• Jaký vítězům? Vítězům v celoživotní cestě za Kristem. Ta je obtížná a plná překážek, úskalí a vnitřních i vnějších zápasů – proto je přirovnána k boji. Vítězové jsou křesťané, kteří uvěřili a prošli všemi úskalími a obtížemi křesťanských životů až do samého konce.
• Bílý kamének ψῆφος, ου, ἡ  [pséfos] leukén kamének; hlas (při hlasování) ¦¦ ἀναιρουμένων τε αὐτῶν κατήνεγκα ψῆφον (sc. αὐτῶν) (*Sk 26:10) a když měli být zabiti, hlasoval jsem proti nim / souhlasil jsem s tím [3]
• krásně a vyčerpávajícím způsobem vysvětluje ve své knize D. Drápal Volně cituji:
  • Oblázky se v císařském Římě používaly jako vstupenky do arény, kde dostal chléb a mohl se dívat na umírání gladiátorů.
  • Latinsky je kamének „calculus“, takže se s nimi dobře počítalo, kalkulovalo.
  • Bílý kamének se jménem pozvaného rozdávali hostitelé jako pozvánku na hostinu. Těmto kaménkům se říkalo tesserae. Tessera convivialis byla vstupenka na hostinu.
  • Tessera měla také význam „hrací“ kostka
  • Ježíš tedy mohl mluvit o pozvánce na svou „mesiášskou“ hostinu. Jméno jí dává osobní rozměr – Ježíš zve osobně právě tebe.
  • Jméno je nové a tajné – teprve Od Ježíše přijímáme svou pravou identitu, teprve On mi říká, kdo vlastně jsem. (A jde o intimní osobní věci mezi Jím a mnou).
  • Bílé a černé kaménky se používaly u porotních soudů: bílý znamenal nevinen, černý vinen.
  • Může tedy jít o to, že Ježíš mne prohlašuje za nevinného. Bílým kaménkem stvrzuje mou nevinu, protože za mé hříchy sám zaplatil.
  • Tessera mohla označovat i dřevo. Pokud spolu dvě rodiny chtěly vstoupit do zvláštního vztahu, vyryly na tesseru obraz vyjadřující tento vztah a napsaly na ni jména rodin. Pak ji rozpůlily a každá rodina si nechala část se jménem druhé rodiny. Tato smlouva byla trvalá, přes generace. Pokud někdo i po letech přišel s tesserou, která zapadla do tessery druhé, byla rodina povinna se ho ujmout. Takovouto smlouvu má každý křesťan s Ježíšem.
• Co může být skrytá mana? „Viditelná“, „normální“ mana byl každodenní pokrm Izraelců během putování do Zaslíbené země. Vyznačovala se tím, že přicházela přímo od Boha a že byla dodávána na „každodenní bázi“ (kromě sobot). Zde jde o manu nějakým způsobem symbolickou – o něco, čím Bůh své věrné následovníky každodenně zásobuje a sytí (nebo, vzhledem k použitému budoucímu času) zásobovat a sytit bude v nebi). O co může jít?
  • O Kristovu přítomnost, o přítomnost Něho samého (J 6:48–51 Ježíš říká: „Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli manu na poušti, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby z něj člověk jedl a nezemřel. Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe.“). Na zemi věřící Kristovu přítomnost zakoušejí skrze Svatého Ducha, v nebi ji zakusí „napřímo“.
  • O věčný život, o listí ze stromu života – o dar toho, že nás Bůh ve své přítomnosti bude udržovat věčně živé a při síle.
  • Slovo „skrytost“ může ukazovat směrem k tajemnému doposud skrytému poznání, které bude věrným vítězným křesťanům odkryto.

18 Andělu sboru v Thyatirech napiš: ‚Toto praví Syn Boží, který má oči jako plamen ohně a nohy podobné bronzu:

• [důležité město po stránce vojenské a dopravní i jako středisko výroby textilní (Sk 16,14 A poslouchala nás jedna žena jménem Lydie, prodavačka purpuru z města Thyatir, která uctívala Boha. Pán jí otevřel srdce, aby věnovala pozornost tomu, co Pavel říkal.), hrnčířské a metalurgické; dnešní Akhisar]
• Ježíš se představuje jako (Ježíš tak o sobě hovoří, představuje se tak – nejde o to, že by Jej tak Jan viděl):
  • Jako Syn Boží
  • Jako ten, který má oči jako plamen ohně: Jde zřejmě o symbol. Obrazy, kde je Ježíš zobrazen se svítícíma ohnivýma očima, vypadají dost děsivě. Snad jde o symbolické vyjádření toho, že Ježíšův zrak se „propaluje“ do hloubky lidských srdcí a pod povrch okolností.
  • Jako ten, kdo má nohy podobné bronzu: Bronzové, tedy kovové nohy mohou znamenat pevnost, nepohnutelnost a neunavitelnost. Když se o někom řekne, že má nohy ze železa, chce se tím vyjádřit, že je neunavitelný. Když se Ježíš rozhodne vykročit nějakým směrem, není nic, co by Jej mohlo zastavit a vydrží kráčet tak dlouho, jak je třeba.

19 Znám tvé skutky a tvou lásku, věrnost / víru a službu, tvou vytrvalost a tvé poslední skutky, hojnější než ty první. 

• Množství pochval je mimořádné. Ježíš Thyatirským (jako obvykle) sděluje, že je s jejich situací detailně obeznámen.
• Chválí je za šest věcí:
  • za skutky: myslí se dobré skutky, dobré věci, které církev ve městě dělala a dělá. Dělala správné věci dovnitř církve (sbor správně vedli a organizovali) i navenek (např. jistě pomáhali potřebným). Církev v Thyatirech neseděla s rukama v klíně, nebyla pasivní.
  • za lásku: motivem, proč věci dělali byla láska ke Kristu i k lidem. Tak to má být. Nedělali věci z povinnosti, ale ze srdce.
  • za věrnost: vše, co dělali, dělali vytrvale, dlouho a přes překážky. Pokud přeložíme jako víru, jde o to, že neztratili vztah k neviditelnému Bohu (jednali jako Mojžíš – jako by Neviditelného viděli).
  • za službu: podobné skutkům – církev slouží lidem uvnitř i venku.
  • za vytrvalost: podobná věrnosti. Správné věci je třeba dělat dlouhodobě, bez ohledu na překážky a únavu.
  • za to, že jejich poslední skutky jsou hojnější než ty první: Ježíš zvláště vypichuje jako chvályhodné, že aktivity sboru spíše zesilují, než že by s časem slábly. Obvyklé je, že lidé se do něčeho s nadšením vrhnou a časem ve svém úsilí ochladnou. U Thyatirských tomu bylo naopak, což je lepší.
    • Jak se jim to mohlo podařit? Jak dosáhnout neutuchající či přímo rostoucí horlivosti? Správnou vnitřní motivací (hledat motivaci přímo u Boha), dobrými vedoucími, dodržováním správných „manažérských“ postupů (delegovat, nepřetěžovat, motivovat, vysílat jasné signály, chválit, apod.).

20 Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která si říká prorokyně, vyučuje a svádí mé otroky, aby smilnili a jedli maso obětované modlám.

• var.: svou ženu;
• prav. symbolické jméno podle 1Kr 16,31 a 2Kr 9,7]; 
• Kritika opět směřuje k tomu, že ve sboru je tolerován člověk, který tam být nemá.
• Jde již o druhý podobný případ. Dbát na bezpečí sboru z hlediska falešných učení je tedy důležitější, než si běžně myslíme. Lidé držící a učící bludy mají být ze sborů zjevně vyloučeni.
• Jezábelino vyučování a „prorokování“ mělo podobné nebo stejné rysy jako učení Balaámovo a možná i jako učení Nikolaitů – šlo o morální laxnost vůči smilnění a účasti na uctívání model.
  • Smilnění může být doslovné ve smyslu sexuálních hříchů nebo o smilnění ve smyslu modlářství.
  • Jezení masa obětovaného modlám zřejmě obnášelo aktivní účast na pohanských modlářských hostinách. Jezení masa samo o sobě problémem není, jak víme od ap. Pavla z 1K 8 a 10.
• Jezábel nestačilo, že se takových věcí sama dopouštěla, ale snažila se je „protlačit“ do sboru, dát jim punc oficiality – proto tvrdila, že je prorocky přijala od Boha a ostatní o nich vyučovala. Jde o obvyklou věc – skoro nikdo nehřeší sám v soukromí, ale většinou lidé mají potřebu svůj hřích omluvit tím, že pro něj získají „posvěcení shora“ a že k němu stáhnou další lidi.
• Jezábel tedy zřejmě ve sboru říkala něco ve smyslu: Pán mi ukázal, že účast na nějakém tom místním festivalu, (kterých je ve městě plno), není problémem. Občas se poveselit – při rituální hostině se najíst a zasouložit si pro křesťana není problémem.
  • Jak to zdůvodňovala? Možná „bezbřehou“ Boží milostí, možná „obavami“ před zákonictvím, možná tím, že křesťané už nejsou pod Zákonem, možná tím, že Hospodin má s místními bohy vlastně mnoho společných rysů a uctíváním model člověk vlastně uctívá i Jeho. Možná „univerzální láskou“, kterou při společných oslavách vyjadřujeme. Možností je nekonečné množství.
  • V každém případě jde o učení lákavé – kdo by si nechtěl občas vyhodit z kopýtka.
• Žena ve sboru se tak zřejmě nejmenovala – jak píše ČSP, půjde spíše o symbolické označení pro ženu, která měla rysy Jezábel, Achabovy manželky, jak ji známe z Královských knih. Tyto rysy jsou: „aktivní“ modlářství a snaha vtáhnout do hříchu lidi kolem sebe.
• Pokud někdo ve sboru přináší něco podobného, není zjevně na místě žádná tolerance a žádné pochopení. Je třeba jej z církve vykázat.

21 Dal jsem jí čas k pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva.

• Znovu vidíme příklad toho, proč Bůh netrestá hříchy ihned – vyčkává kvůli šanci k pokání. Čeká, jestli se hřešící člověk nevzpamatuje, neomluví se a svého hříchu nezanechá.
• Během doby vyčkávání Bůh působí na srdce člověka svým Duchem a snaží se jej usvědčit. Někdy to je úspěšné, někdy nikoliv. Jezábel nereagovala.

22 Hle, ⁽uvrhnu ji na lůžko⁾ a ty, kteří s ní cizoloží, do velkého soužení, jestliže se od jejích činů neodvrátí;

• tzn. sešlu na ni nemoc;
• ř.: neučiní-li (pl.) pokání;
• Výsledek Jezábeliny zatvrzelosti bude její nemoc.
  • Nemoc tedy, alespoň v některých případech, může být důsledkem našeho hříchu a Božím trestem.
• Cílem nemoci jistě stále je Jezábelino pokání – Hospodin chce, aby se vzpamatovala. Kdyby to nechtěl, mohl by ji samozřejmě okamžitě zabít.
• Když se člověk ocitne na lůžku, jeho pohled se změní z horizontálního na vertikální. Může začít přemýšlet o věčných věcech, o Bohu. Je-li člověku odejmuta síla, dojde mu lidská pomíjivost, „spadne mu hřebínek“. Ze suveréna, který všechny poučuje, se stane uzlíček bolavého masa a nervů závislý na pomoci druhých. Pomoci k pokání to nemusí, ale může.
• Kdo jsou ti, kteří s ní cizoloží? Že by Jezáleb přímo hlásala „volnou lásku“ a spala s muži ve sboru je spíše nepravděpodobné. Půjde o symbolické označení těch, kdo ji uznávali jako prorokyni, vyznávali její učení a následovali ji v účasti na pohanských kostinách a v morální laxnosti. Co potká je, když Jezábel bude nemocná?
• Budou uvrženi do velkého soužení: To může znamenat cokoliv, v každém případě jim bude úzko. Cíl je stejný jako u Jezábel – vzpamatovat je. Kdyby se totiž od svých činů odvrátili, všechno mohlo být jinak.
• Jejich soužení mohlo být i vnitřní: Mohl se jim „zhroutit svět“: Jejich „guru“ Jezábel se ukázala jako mnohem „chatrnější“ vůdkyní, než se deklarovala. Byla suverénní, sebejistá a přesvědčivá, nyní je z ní závislá „pacientka“.
  • Takováto prozření mohou nastat u příznivců hnutí víry – jestliže někdo z jejich vedoucích onemocní, ukáže se v celé nahotě prázdnota a nepravdivost jejich učení. Některé z následovníků to může (ale nemusí) vést k prozření.
• To, že člověk takto s lidmi jedná, tedy že „podetne jejich sílu“, je Boží milostí. Mohl je nechat „tak“ a oni by spokojeně a suverénně došli do pekla. Pro sebevědomého a sebe-spokojeného člověka je nejhorší, co ho může potkat, když jej Bůh nechá samotnému sobě. Vždycky se děsím, když vidím bezbožníky, kteří umírají náhle, na vrcholu sil, bez možnosti pokání.
• Někdy jako takový Boží „katalyzátor pokání“ může působit i stáří – stáří přirozeně navozuje mnohé atributy nemoci (slabost, ztrátu výkonnosti, závislost). Nicméně zde Bůh „neměl čas“ čekat, až Jezábel a její následovníci zestárnou.

23 a její děti zahubím. A všechny sbory poznají, že já jsem ten, který zkoumá ledví i srdce, a každému z vás odplatím podle vašich skutků.

• ř.: + smrtí (/ v smrti); lze chápat též jako: smrtelnou nemocí;
• zn.: nejhlubší myšlenky a záměry duše; HL;
• Jezábel je tedy nemocná a její následovníci jsou v soužení. K tomu Bůh dodává, že zahubí Jezábeliny děti: Zřejmě nejde o vlastní (rodné) děti, ale opět o následovníky. A nemusí jít o smrt fyzickou, ale o smrt duchovní, tedy odpadnutí od Boha.
  • Lze předpokládat, že poté, co Jezábel začne mít problémy, její následovníci přestanou navštěvovat církev a postupně odpadnou od Boha.
  • Tento model je poměrně běžný – i v našem sboru jsem ho zažil vícekráte: poté, co silné vůdčí osobnosti zmizí ze scény, jejich následovníci postupně církev opustí a pak odpadnou od Boha.
• Co se stane dál? Všechny sbory poznají, že já jsem ten, který zkoumá ledví i srdce, a každému z vás odplatím podle vašich skutků: Tedy v církvích zafunguje odstrašující příklad. Křesťané ve sborech uvidí, že Bůh vidí lidem do srdce a že reaguje i na věci, které nejsou na patrné na první pohled.
• To, že Jezábel je problematická, zřejmě nebylo patrné na první pohled. Lidé to pochopili až poté, co s ní a jejími následovníky Bůh „zatočil“.
• To může být překvapující – znamená to, že každý člověk, který v církvi onemocní, byl problematickým prorokem a učitelem, které Bůh odplatou za jeho hříchy „uzemnil“? Jistě ne. (Říkat každému nemocnému v církvi, že jde o Boží trest za jeho falešné učení, jistě není na místě).
• Jak to tedy rozpoznat?
• Nenapadá mě žádné obecné pravidlo nebo vodítko – zřejmě potřebujeme (jako i ve všech ostatních oblastech) individuální rozpoznání pod vedením Svatého Ducha.
• Pokud by ale Jezábel byla prorokyní hnutí víry, její nemoc by byla jasným Božím signálem, že její učení bylo falešné. Šlo by vůči ní o skutek Božího milosrdenství – Bůh jí skrze nemoc dal šanci se nad sebou a svým učením zamyslet.
• Připomenutí, že Ježíš odplatí každému křesťanovi podle našich skutků, je rovněž důležité. Ježíš hovoří ke svým dětem, učedníkům či následovníkům – skutky samozřejmě nejsou nástrojem pro získání spásy, ale pro životy křesťanů jsou zásadní a budou Ježíšem jednou hodnoceny. A to v kladném (budou odměněny) i záporném (budou odsouzeny).
• Podle 1K 3,12n u křesťanů skutky, které nejsou v Božích očích v pořádku, nevedou k zavržení, možná ani k potrestání, ale „shoří“. (Jestliže někdo staví na tomto základě zlato, stříbro, drahé kameny, dřevo, seno, slámu, dílo každého vyjde najevo. Ten den je ukáže, neboť bude zjeveno v ohni. A oheň vyzkouší, jaké je dílo každého. Když něčí dílo, které na tom základě postavil, zůstane, dostane odměnu. Když něčí dílo shoří, utrpí škodu; sám bude zachráněn, ale projde ohněm.)

24 Vám ostatním v Thyatirech, kteří nemáte toto učení, kteří jste, jak oni říkají, nepoznali hluboké  věci  Satanovy, pravím: Nekladu na vás jiné břemeno;

• Ježíš nyní oslovuje křesťany v thyatirském sboru, kteří nebyli Jezábeliným učením zasaženi: Nic dalšího po nich Pán církve nežádá. Zřejmě měli, co dělat, aby se udrželi při víře a zachovali si zdravé učení a nezůstával jim prostor pro nic dalšího.
• Ve sboru zřejmě bylo pnutí a spory kolem Jezábel všechny velmi zaměstnávaly. Sbor měl, co dělat, aby se nerozpadl a aby udržel zdravé učení.
  • Takové situace jsem za svého křesťanského života zažil vícekráte – pronikání bludných učení do sboru nebo problémy s některými osobnostmi zabránily tomu, aby byla věnována pozornost věcem smysluplným. Krizemi jsme prošli, sbor se nerozpadl, ale „s odřenýma ušima“ – žádoucí aktivity byly na nějakou dobu značně podvázány.
• Jezábelino učení je nazváno hlubokými satanovými věcmi – nešlo o maličkost: její učení nebylo jednoduché k rozeznání, bylo rafinované a nebezpečné
• Znovu a znovu mě napadají jako příklad takových učení evangelium prosperity, pozitivní vyznávání, některé odnože hnutí víry apod.

25 pouze držte pevně, co máte, dokud nepřijdu.

• Nezasažené křesťany Ježíš ničím dalším nezatěžuje – neklade na ně jiné břemeno. Měli toho ohledně Jezábel i tak nad hlavu.
• Jak dlouho musí vydržet? Do Jeho návratu. (Nebo do vlastní smrti). Neexistuje žádná dřívější časová hranice, po které by bylo možno polevit v našem úsilí, v naší cestě za Bohem. Odpočinek nastane až na druhém břehu, do té doby je třeba pevně držet, co máme.

26 Kdo vítězí a zachovává moje skutky až do konce, tomu dám vládu nad národy;

• ř.: pravomoc;
• Závěrečné zaslíbení hovoří o vítězství. Vítězství nad čím? Nad hříchem, nad překážkami a obtížemi křesťanského života.
• Dále hovoří o zachování Ježíšových skutků: Dobré věci, dobré skutky je třeba nepřestat dělat nikdy.
• V každém dobrém úsilí musíme vytrvat až do konce.
• Kdo do Ježíšova návratu (nebo do své smrti) skutečně vydrží, má od Ježíše slíbenou odměnu – vládu nad národy.
• V Tisíciletém království budou křesťané ustanovení za vládce, a to dokonce za vládce nad národy. Tím, že se osvědčili během svého pozemského života „v malém“, budou uznáni za hodna, aby převzali po Ježíšově návratu zodpovědnost mnohem větší.

27 bude je pást železnou berlou a budou rozbíjeny jako hliněné nádobí,

• Vláda křesťanů v Miléniu nebude žádnou selankou, kde všechno je dovoleno, vládci jsou měkcí, nevyžadují poslušnost a svou autoritu neprosazují. Opak je pravdou – kdo nebude ochoten se Ježíšově zástupné vládě podřídit, bude k poslušnosti přinucen násilím nebo dokonce zničen.

28 jak jsem to i já přijal od svého Otce. A dám mu hvězdu jitřní.

• Autorita je sestupná – Otec delegoval autoritu na Syna a ten ji delegoval dál na věrné křesťany.
• Dám mu hvězdu jitřní. Co je jitřní hvězda? Co věrní vytrvalí křesťané od Krista obdrží?
  • Jitřenka je Venuše, tedy hvězda, která se na nebi objevuje těsně před svítáním. Svítání je období mezi tmou a světlem.
  • Možná tedy Ježíš slibuje, že věrní zakusí určitou předzvěst o Jeho návratu (nebo jiné povzbuzení) ještě předtím, než skutečně nastane.
  • Ve Zj 22,16 Ježíš jitřní hvězdou nazývá sám sebe (Já jsem kořen a rod Davidův, ta jasná hvězda jitřní). Možná tedy Ježíš věrným křesťanům slibuje sám sebe.
  • On sám je světlem, které vítězí nad temnotou. A toto světlo vítězí již v době, kdy je ještě poměrně temno.

29 Kdo má ⁽uši, slyš⁾, co Duch praví sborům.‘ 

• Tyto informace nejsou pro každého – ne každý je pochopí. Pochopí je pouze ti, kdo chtějí a komu je Duch Svatý otevře.

.

.

1. Pro ty, kdo do žádného sboru nepatří, jde o silný argument, aby se někam zařadili. ↩︎
2. Nesnášenlivost vnímáme jako negativní vlastnost – vůči zlu je ale správná ↩︎
3. Naopak tolerance je vnímána jako pozitivní – vůči zlu je ale tolerance špatná. ↩︎
4. Ve Sk 20,29-30 Pavel varuje efezské starší, že po jeho odchodu mezi ně vstoupí draví vlci a že i z nich samých povstanou muži, kteří budou překrucovat pravdu. ↩︎
5. Zde je třeba být opatrný – vysoká očekávání v této oblasti mohou být škodlivá: Ne při každém milování se musí „zbořit vesmír“. Vstřícnost a vřelost je ale možné nabídnout za každých okolností, i když každé milování nemusí být dokonalé. ↩︎
6. Typické je pro celebrity. ↩︎
7. Křesťané, kteří stále ještě po letech vztahu „jedou“ na vlně zamilovanosti do Krista, působí divně. ↩︎
8. Usvědčí je Duch Svatý ↩︎
9. A i kdyby ne, nevadí – jednáme správně. ↩︎
10. Tak nějak argumentovala jedna z žen na Božím soudu ve videu „Dobrometr“: https://www.youtube.com/watch?v=ABOG89gxxfM ↩︎
11. I kdyby tě všichni zapřeli, já nikdy,… ↩︎
12. K získání odznaku Rangers (speciální jednotky U.S. Army Rangers) musí voják projít velmi náročným tréninkem a výběrovým procesem. Tento odznak je symbolem vysoké vojenské odbornosti a odolnosti. Součástí výcviku je mj. výběrový kurz – Ranger Assessment and Selection Program (ASP) trvající 8 týdnů. Zahrnuje fyzické testy, taktická cvičení a testy odolnosti. Další kurzy následují. „Získání odznaku Rangers je pro každého vojáka velkým úspěchem, protože znamená, že absolvoval jeden z nejnáročnějších vojenských výcviků na světě a je připraven na speciální a vysoce rizikové operace“. ↩︎
13. Dokonce se od církve oddělil a vytvořil vlastní přísnější komunitu. ↩︎
14. Ukáži ti, co se má stát. ↩︎
15. „Neboť Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce.“ ↩︎
16. 1K 8 a10, Ř 14 ↩︎
17. Aby si založili svoji vlastní církev nebo někam, kde jejich názory byly tolerovány. ↩︎